Zdar bando,

všichni se nás ptáte, jaké to bylo v té PLdeli, tak vám to (s Mrožíkem) opět popíšeme:

Sraz se konal v tradičním termínu, od pondělí 3. 6. do pátku v prvním červnovém týdnu, a to na severu Polska, u města Olzstyn, v rekreačním středisku Kolatek. Máme to do místa ze Zlína  kolem 800 km, což je málo, tak jsme se rozhodli pro mezipřistání u kamarádů na Slovensku. A protože víme, jak to na Slovači chodí (někdy spíše jen tušíme, bo si ze Slovače nikdy nic moc nepamatujeme), vyrážíme raději už o den dříve, tj. v pátek hned po šichtě. Ve tři vypínám v Rožnově soustruh a za půl hoďky už sedím u kafe v hotelu Endemit, kde máme první sraz. Pan hoteliér musí ještě zařídit nějaké pičoviny (myslíš ty 3 porady, 2 výpovědi a 1 sraní?) a v pět jedeme. Tedy Raďas, Mrožík, já a za chvilku přibíráme za dědinů i Máru.

První story – Raďas po divokém předjíždění kolony kamionů zahýbá svižně ke směnárně (ten kamioňák si myslím šel na prvním odpočívadle převlíct trenky i se spoďárama), já to za ním stíhám taky, bohužel Mrožík ve 150-ti nenálezá dost odvahy (tvl, díky bohu?!?) a profrčí s Márou kolem. Nevadí, sjedeme se jako obyčejně v Povážské Bystrici u Shellky.

Tak sa aj stalo a jedeme dál. Luxusní motorkářský večer končíme nádherným průjezdem harmaneckými zatáčkami. Jedu vpředu a prej jsem je brzdil (no to si piš, vagónky honily lokomotivu)  – no ok, ale pak největší spěchač přiznal, že dvakrát málem lehnul. Taky není divu, když měl v jednom bočním kufru vyskládaný karton Jágerů a druhý plný energeťáků z Kauflandu, ze kterých si pak míchá ten svůj shit – sorry – božský nápoj 🙂

Dorážíme do BB, resp. Skubína k Mirovi a najíždíme na standardní proceduru…..co nejrychleji vypít co nejvíce vodky z Mirova bezedného soudku. Nutno uznat, že letošní ročník je (přesněji řečeno byl, nazývej věci pravými jmény) excelentní.

Za hoďku už někteří z nás vyhlašují přestávku v konzumaci:

Ale místní bača nesnese odpor (a hrne to do nás, jak do psa vidle):

Tož popili jsme, pojedli, zabékali Hokýže Slíže a jde se na druhou chatu ke Kamkovi. Ti, co jsou nejvíc nametení, jedou na motorce, bo je jim to jedno a ožralí prý mají štěstí (kdo neví, tak tam se to može, je to už mimo komunikace, dosah policie i mobilního signálu).

Výsledek vidíme ráno – obě motorky zamrdané jak krosky a jedna má pichlé zadní kolo. (díky náčelníku, že nejmenuješ) 😊

 

Nu což – tady to není poprvé, ani naposledy.

Ráno nám zpestřuje Baron, který přijíždí nečekaně brzy (kolem 10) a je ho všude plno. Raďas sundává kolo, dopíjíme pivečko, pokuřujeme Márovy „Startky“ a těšíme se na další dny.

Nakonec někdy kolem třetí odpoledne (v sobotu) odjíždí Raďas do pneuservisu (samozřejmě autem a jako spolujezdec) a kupodivu se za hoďku vrací se zalepenou gumou. Kalíme, dopíjíme bečku, a Baron dostává přezdívku Strýček Pepin. (kura, ještě teď mně z něho hučí v hlavě, jak v tunelu)

Došlo i na hygienu (proud nic moc Raďasu): (máš z těch Jágerů nějaké přicpané čerpadlo) 😊

 

Po ranní rozcvičce (někteří cvičili svaly, aby nás zase nebrzdili, jiní usilovně hledali to, co po ránu nemohli najít) se rozdělujeme na tři skupiny: Kochači (Hrubani, Baron, Ivo, Miro s Valikou, Pavel Burda), Cestovatelé (Doktor a Milan) a Rychlá rota (Raďas, Mrožík, Mára a já).  Kochači a cesťáci vyjíždí v 9 hodin, Rychlá rota v poklidu o hoďku a půl později – i tak tuším, že budeme v cíli první. Ten cíl je ve městě Poniatowa za nějakých 500 km.

Jedeme naši oblíbenou trasu – tj. směr Brezno a pak odbočka na Čertovicu. Oblíbený kopec si dáváme zostra, jak zamlada a se slzou v oku míjíme apartmán ve Vyšnej Boci, kde jsme prožili první ročníky Slovače. Valíme dál a po sjezdu z kopce odbočujeme doprava do hor na tatranskou magistrálu. Široká krásná cesta a táhlé zatáčky nás provázejí až na hranice s Polskem. Zastavuje se jen na tankování a cigáro – to zní úsporně, ale ve skutečnosti to trvá vždy cca 45 min (papat, bumbat, kakat, hulit a to vše 3x dokola). Ale to nevadí – to doženeme.

Boříme se do Polska. Zjišťujeme, že tato země je vlastně jedna velká vesnice s pár rovinkami. Aby měl řidič čas na prohlídku okolí, je prakticky všude omezená rychlost. Nic si z toho neděláme a držíme se na dvojnásobku místních „doporučení“. Dá se to přežít snad jen díky této zábavě. Po 400 km dojíždíme do nějakého většího města, kde dojde ke změně lídra rychlé roty, protože jsem prý málo agresivní…. Předávám tedy nedobrovolně vedení Raďasovi, a tak se téměř okamžitě ztrácíme a dál jedeme 2 + 2. Sorry chlapci, ale moje XJR je asi širší než Raďasovic, takže si kličkujte…. (no všechny Jágery a polovinu energeťáků vypil na Slovači, tak byl v drobné hmotnostní a balanční výhodě).

Blíží se místo našeho noclehu a s Mrožíkem letíme vesele k cíli. Ca 30 km před Poniatowou vidíme v dáli nějakou skupinu gerontů-motorkářů. Dojíždíme je, a zjišťujeme, že je to naše parta Kochačů. Jejich tempo si na konci v závěsu „užíváme“ cca 1 km a pak nastavujeme na tempomatu opět naši běžnou rychlost. Baron pak večer situaci komentoval slovy: „kurva, jak ste proletěli kolem, tož sem sa tak lekl, že sem sa málem posrál“ (prej málem….). (no smrděl ještě asi 2 dny, než se jeden večer polil hruškovicou a pak už to bylo cajk) 😊

3 km od cíle zastavujeme s Mrožíkem na křižovatce a než se stačíme domluvit kudy dál, přijíždí zbytek Rychlé roty (Raďas s Márou), kteří nám ujeli, aby jako vždy přijeli až po nás…. Zajímavé, že geronty nepotkali (nebo si jich možná ani nevšimli). Přijíždíme do hotelu, natěšení na komfortní postýlky, bohatou večeři atd. atd., vždyť to přece domluvil vůdce přes Polsko – doktor Jura (2 měsíce dopředu dělal výběrko na ubytování, toto vyhrálo jednoznačně na body a oprávněně jsme čekali pravý polský „Hilton“). Zaparkujeme a jdeme se ubytovat.

Recepční na nás čumí jak na zjevení a s nevinným výrazem vysvětluje, že rezervovaná lůžka prodali jiným hostům, co si prodloužili pobyt. Nadáváme všichni, ale vyniká Mára s nejlepší polštinou:

Mára:„To jest v Polsce normalne že zpředatě zamuviene noclegi inym osobam ???

Recepční: Čumí, dělá že nerozumí….

Mára o oktávu výš: Ja meškam odpověď – jest to v Polsce normalne ???

Recepční: Čumí, dělá že nerozumí ….

Mára: Ja tě zabiju ty čuráku….Jest to kurva normalne?

Recepční: No nie, to nie jest normálne …..

Raďas: Kurva, tak když vím, že jsem kokot a nemám pokoje, tak vezmu telefon a šukam noclegi v okolí, no ni?

Recepční: No napravdě, což pošukam…. (Raďasové polštině zjevně rozumí…)

Jdeme ven, uklidnit se u cigarety a poradit se co dál.

Nacházíme přes Booking nějaké kapacity v okolí a voláme tam. Mezitím přichází vystresovaný recepční s tím, že domluvil hotel asi 500 m daleko. Nevím, na co ten pičus čekal….. ?!?

Sedáme zase všichni na motorky a jedeme na nové místo v tej samej dědině. Jde o hotel MONTIS a vypadá to jako dobrá volba….

Rozdělili jsme se na páry a ubytovali. Sraz máme v hotelové restauraci, která vypadá prázdná.

Nebyla. Byl tam číšník – ožralý na plech. S každým se bratříčkuje a hýří pohostinností. Česky dokáže vyslovit jediné slovo – Praha…. Sekunduje mu nějaký mladý učeň a sledovat, jak ožralý číšník učí mladého nešikovného jak se dělá kafe latte je velká taškařice…. Navíc debilové mají v lednici jen asi 4 piva, a další teplé táhnou odněkud z garáže (v tuto chvíli jsem to psychicky nevydržel a šel jsem s Márou trestat ven vlastní produkty). Nabízí nám aspoň místní dobroty, kde je na prvním místě talíř masa pro dva s názvem Patera. V tom jeho deliriu objednává opilec tři Patery, i když chceme jen jednu. Ještě to magor nechá donést na jedné velké míse, takže všichni obdivují jak vypadá v Polsku talíř pro dva (tři kolena a asi 20 kusů dalšího masa). Objednatelé – Raďas s Baronem se nenechávají vyvést z míry a s chutí se pouští do velkého úkolu. Nakonec to přes maximální snahu nesežerou, i když jim všichni pomáháme. Hmm – porce pro dva – super. Ožralý pingl už je zvukotěsný, přesedává od stolu ke stolu a debilně mumlá. Radši se všichni postupně stěhujeme ven před barák na terasu, kde je vidět na bajky, može se tu hulit (úplně všecko) a je tu s námi i pan Nicolaus a Jágr mistr ….

 

Pondělí

Budíme se do krásného dne a odjezd nám kazí procitnuvší číšník, který běhá od jednoho k druhému a snaží se zjistit, kdo sežral ty dvě Patery navíc. Raďas ho odpálí s klidem Ostravaka, že si kurva objednal jednu Pateru a tak zaplatí jen jednu…. Odjíždíme a necháváme tam zoufalého číšníka, chudšího o 100 PLN. Dobře mu tak, neměl se co ožírat – prase. I tak měl štěstí, bo Mrožík ho chtěl z té hospody vyhodit už večer, protože takové chování jako profesionál nesnáší (tvl, ten byl na ránu, ale jelikož by si ji stejně nepamatoval, od tohoto řešení situace jsem po jejím důkladném zhodnocení upustil).

Vyrážíme dál, tentokrát už jako dvě skupiny, Rychlá rota je větší o 2 ks, Juru a Milana.

Je to zas nuda, 300 km po rozkopané dálnici a po dědinách, ve 30-ti stupňovém vedru. Kdosi prohlašuje, že kdyby žil v Polsku, tak prodá motorku… Cestu nám zpestřuje Mára, který se spolehl na svého „servismana“ a na cesty vyrazil ze zhulenýma brzdovýma destičkama. Po 100 km jízdy „kov na kov“ si zoufá u pumpy, že to na brzdách nedává. Mr. Mrožík se pouští do opravy (to je asi jediné, co si na motce umím vyměnit), Mr. Buchta dělá inventuru v kufru a nachází (mezi vysypaným tabákem a kusem rohlíku namočeným do puškvorce) 1 ks nějaké staré ludry, ale s tloušťkou cca 2 mm – super. Problém je vyřešen a Mára může držet opět naše tempo…. tedy teoreticky – prakticky ne, protože přestává vidět a jede jen „na světla“ motorky, která je před ním. Asi únava nebo abstinenční příznaky – těžko říct…. (já bych to tipoval na zase nějakou technickou přestávku).

Po opravě najíždíme za městem Wielbark konečně na první pěkný úsek mezi lesy a krmíme to zatáčkami na max. Cíl by měl být cca 50 km před námi, takže – hurá. Vpředu jede Doktor a jeho tempo je vražedné….ztrácíme Mrožíka se slepým Márou (no spíš Mára ztratil světlo před sebou a „odpojil se“, bo já jsem jel poslední). Krmíme tak, že míjíme i místo srazu. Nějaké motky se mihly vlevo, tak se za zatáčkou otáčíme a jedeme se podívat co to bylo. Najednou letí v protisměru ti dva opozdilci a myslí si, že naše zuřivé mávání a ukazování, že se odbočuje, je jen pozdrav a valí dál (Mára mně pak prozradil, že si myslel, že míjí traktor s mávajícím traktoristou). My tedy odbočujeme, parkujeme a v klidu se vítáme s pořadateli a kamarády z minulých srazů. Mrožík s Márou zatím stále nikde. No nic, vybalujeme, ubytováváme se – a Mrožík s Márou stále nikde…..Jen po hlavní cestě vidíme občas projet 2 XJR tam a za půl hoďky zpět – asi 3x……Márova slepota se asi přenesla i na Mrožíka, bo u cesty je poutač na sraz, který má asi 10 m2.

Nakonec to konečně trefili a přijíždějí jako poslední z XJR CZ Owners clubu (hele, proč si neužít konečně pár skvělých zatáček … ale je fakt, že po druhém průletu jsem trochu znervózněl a vytáhnul navigaci) 🙂

Sláva jsme tu – bez ztráty desítky, bez pádu, bez potu (bo ten už jsme všecek vypotili), ale ščastní….Vítáme se s Italy, Holanďany, Němci, atd……

Dokonce i naši parťáci Jonatán, Pedros, Lukáš a Kociáni, kteří jeli samostatně, už jsou na značkách.

Zdobíme výborné chatičky, dáváme sprchu a jde se na pivko. První mi dává vedoucí německé gruppy (no ok, lahváč, nevadí, je žízeň) a vdechnu ho za chůze. Natěšení se dohrneme k baru, kde zjišťujeme, že čepované ….už nemají!!! 🙁

KURVA eště to nezačalo a vy nemáte čepované pivo, jeste vy Polaci normalni ????

Ještě, že jste nás předem ujišťovali, že ho bude dost, ať si nic nevozíme s sebou….. (v podstatě nám přivést s sebou pivo zakázali, jinak jsme vypravili, jako na minulé srazy, safety car se sudama pro celý kemp na týden).

Tož co se dá dělat, čeká nás večer u teplého lahváča, jak na tom hotelu – bo do ledničky to ten kokot barman dává až teď. Nedá se nic dělat, nějak se s tím smiřujeme a pomalu se sžíváme s okolím.

Je to tu moc pěkné, na břehu jezera, voda celkem čistá, příroda, žabičky, kachničky, no nádhera (tvl, až teď vidím, že tam bylo nějaké jezero?!?).

Jde se na večeři. Zde mám poznámku k jídlu na srazu. V ceně pobytu (3 tis. Kč / os.) byla snídaně i večeře – a obojí na perfektní úrovni. Vždy formou švédského stolu s dostatkem studených i teplých jidel, bez jakéhokoli omezení. Pecka. Jsme naprosto spokojení, až do konce pobytu. V tomto Poláci překvapili! 🙂

Bohužel Márovi se slabost přelila z horní části těla do dolní, chytá průjem, který se ho drží až do konca pobytu: „hoši, já sem zesral celé Polsko“. Je nám ho líto, ale při jeho přístupu k léčení (kdy jsme mu naordinovali k Jágeru pouze suchý rohlík) se není co divit. Vidíme, jak jeden den žere k obědu frytki (hranolky) a na ně valí kýbl jakéhosi shit dresingu, večer si dá bigos (zelí s klobásou) a k tomu přikusuje kvašáky a na druhý den smaženou rybu ….. to chce opravdu zdravá střeva…..Nakonec si v marketu kupuje Imodium a dostává se z nejhoršího….

Ale zpět k prvnímu večeru… Vytahujeme zásoby pitiva, Miro samozřejmě tahá jednu vodku za druhou (jako Copperfield králíky z klobouku), k tomu to teplé pivo, hrajeme oblíbené hry – Jágr honí Nicolause a tak. Baron už je zase hlučný a ze Strýčka Pepina je přejmenován na českého Diega (to je takový jeden italský total magor, který naštěstí do Polska nemohl přijet, jinak s naším Pepinem by spolehlivě zvládli zahlučnit celý kemp). S dvojkou v krvi začíná navštěvovat Němce v okolí, se kterými si chce pokecat v jejich rodném jazyce….bo robí ve Vídni a němčina mu nedělá problém. Chvíli to poslouchám a opravdu jim nezávidím, nedá se to zastavit:

„Ich bin Mira„

„Ich arbeit in Austria“

„Sprechs du deutsch? Ich auch”

„Ich habe XJR, Du auch? Ich drinke bier, und vodka, und …….

 

Za hoďku ho dobrovolně přivedou s prosebným výrazem: „Proboha – vypněte to….“

Klid – to se vypne samo…. (nalili jsme do něho 3 vodky, 2 Tullamorky a 2 Jágery a naštěstí se mu pak přechlastal motor) 🙂

Nicméně vypínáme se jeden po druhém, někteří až za svítání……Samozřejmě hlavně vyčerpáním z té namáhavé cesty. Já jsem byl například tak vyčerpaný z cesty, že si ani nepamatuju, jak jsem se dostal do postele…. (co máš z toho, já si taky nepamatuju, jak si se dostal do postele).

 

Úterý, druhý den v PL 

Dnes se pojede na lodičky. Dobře, že nás dali do odpolední skupiny, bo ráno by to nevyšlo – kdo nespí, má ještě zbytkáč. Takže po výborné snídani ladíme pomalu formu a s klidem připravujeme výjezd. Někteří z party valí někam za památkami, někteří si hrají na ignoranty a sabotují to z principu…..Odjezd ve dvě zvládáme v nadpoloviční většině. Lodičky jsou vzdálené asi 70 km, tak to dáváme po dálnici a za chvíli jsme tam. Je to vlastně plavební kanál, který tam zbudovali někdy v 18.-19. století, a je to taková technická zajímavost pro milovníky starých časů. Zvláštnost je v tom, že převýšení terénu se nepřekonává zdymadly ale speciálním mechanismem podobným vláčku, na který celá loď najede a přiváže se, a celé to pak po kolejnicích sjede o úroveň níže. Po asi 2 km plavby se to opakuje na další level. Pak se loď otáčí a zase nás to postupně nadvakrát vysmýká nahoru. Celá sranda tedy trvala asi 2 hoďky (na slunku) a k vidění tam nebylo nic, než ta technická zajímavost. (naštěstí než jsme nastupovali na loď, přijela zpátky dehydrovaná a úplně spálená první skupina, která netušila, že na lodi je zavřený bar, a tak jsme si před vyplutím nakoupili zásoby vody na pití).

Zaujalo mně jejich marketingové heslo – to na nás dokonale sedí („Popluj s námi na trávě“):

Tož zajímavé to bylo, ale na plavbu v Chorvatsku po moři to nemá (Eurofest 2014).

Konečně jsme v přístavu, počkáme na Máru než zesere hajzl na lodi a pak aj v přístavu a jedeme zas dom – tedy zpět do kempu.

Zpátky si chceme zajezdit, takže vede Raďas a jede se po okreskách. Hnusná cesta se po 10 km mění v pěkný terén, tak si to užíváme. Až na jedno předjíždění ok – na ten kamion bude mít Mrožík vzpomínku do konce života (no comment)…..Přijíždíme do města Ilawa, kde mají Kaufland, kam máme namířeno. Raďasovi totiž hned první den došel utrejch (tím myslí Jágera i s energeťákem) a musí doplnit zásobu. Mára si kupuje Imodium a já rajčatový juice, bo v noci mne hrozně pálí žáha (a pak si ho zředil litrem vodky a divil se, že to nezabírá). Po návratu k motorce, když jsou všichni vykouření, oblečení, v helmách a rukavicích zjišťuju, že nemám klíček od motorky… Takže všecko vysvléct, zkontrolovat všechny kapsy, kufr, buzna tašku, …… a nic. Vydávám se po trase nákupu a klíček nacházím v regálu s džusama. Jak jsem bral ty dvě flašky, tak jsem si je tam odložil. Smiřuji se s kandidátstvím na kokota srazu a se sklopenou hlavou se vracím k motorce….

Zbytek cesty ok – zajímavé je, že zpět z lodiček jsme najeli dvojnásobek km než tam. Takže jak praví staré heslo – Bylo to sice po horších cestách ale aspoň to bylo dál….

Po návratu do kempu pokračujeme v běžném programu, opékají se klobásy nad ohněm, k tomu jsou připravené další dobroty – KONEČNĚ JE TAKY DOST PIVA, takže všechno jako v pohádce.

Pozorujeme bratry z UK. Mají skvělou zábavu. Když vypijou půlku piva tak zbytek vychrstnou na svého kamaráda u stolu. Za chvíli jsou všichni zlití vně i vnitřně – je vidět že tato parta se umí bavit!

Jsme vedle nich úplní andílci, tak se přemísťujeme k chatkám a pouštíme Horkýže Slíže. Bavíme se po svém, po čase se připojuje italská parta, která má budku vedle nás….I přes jazykové bariéry to jde. Vypadá to, že si aj na to naše Džonporno místo Buondžorno zvykají…..

Hezký večer končíme někteří protestním spánkem u stolu v poloze na supermana…. (no chrápali jste spíš jako zhulený medvěd, k supermanovi to mělo hodně daleko) 🙂

 

Středa

Dneska je v plánu kůpačka v mořu. Organizátoři sice mají vymyšlenou nějakou srandu v Olzstynu, nějaká předváděčka pro místního starostu – a tak. To nás ale neláká a jedeme si svoje – tj. nějakých 180 km k moři, někde směrem ke Gdaňsku. Čekáme s Márou na motorkách a Raďas s Mrožíkem furt nikde. No nic mrdáme je a jedeme sami. (když se domluvíme, že jedeme v 11.00, nepočítej s tím, že tam budu od 10.30 leštit motorku ?!?)

Nájezd na dálnici u Olzstynka je ale vlastně na dálniční křižovatce, takže míjím odbočku na Gdaňsk a valím na opačnou stranu na Varšavu. Po 15 km to otáčíme a konečně jedeme správným směrem. Po dalších 100 km sjíždíme na benzin – a světe div se, u pumpy už stojí Raďas s Mrožíkem. Chlapci nestačí kroutit hlavami, nu což, svět je malej.

Pokračujeme na Krynica Morska, kde čuchneme poprvé k Baltu.

Je tu nádherně, Italské pláže hadra ….

Čisto všude kolem, sice trochu studená voda – ale ty ceny v hospodě šoking (násobte šesti):

Za to se v česku stěží nažereš a tady je to i s výhledem na moře.

Popapkali jsme rybičky, doplnili tekutiny a otužilci se aj okůpali ….

Po dvou hoďkách relaxu se opět rozdělujeme, bo já s Márou chci vidět Gdaňsk a zbytek Rychlé roty to nezajímá, chtějí si rači zazávodit s kamiony po okreskách.

Podívali jsme se s Márou do starého města, poseděli v kafárně, prohlédli si nábřeží a spokojení valíme zpět po dálnici. Za Gdaňskem tankujeme a ptám se Máry jestli nejedeme pomalu (+/- 150). Říká, že zrychlit, tak to zpátky držím 180-200 a celkem to utíká. Za hoďku jsme z Gdaňsku „doma“. Akorát, že v nádrži je zase nula.

Hezkou příhodu mají Kochači (skupina vedená Hrubanem). Po návštěvě poloostrova Hell (mimochodem údajně moc zajímavé), zadává Hruban do navigace jiný Kolatek než ten náš a svižně vyráží směr Varšava i s partou svých následovatelů. Výsledek – zajížďka cca 200 km, což pro Hrubana s jeho autobusem není problém, ale ostatní toho po dojezdu kolem deváté večer mají plné kecky……Baron šel do hospody tak, jak slezl z motky, jen sundal přilbu. Myslím, že první dvě piva a stejka spolkl i v rukavicích…. (dokonce ani chvilku nemluvil) 🙂

K večeři se dnes tedy griluje krkovička na grilu, který má průměr asi 1,5 metru, a k tomu jsou pečená jelítka a také bílá jelítka u kterých nedokážeme zjistit složení. Tipujeme mix z fazolí, zelí, sýra – důležité, že je to dobré.

3 bečky piva jsou jako pozornost podniku, tak večer hezky ubíhá. UK guys zase hrajou svoji hru s pivem a zbytek bandy se baví jejich povzbuzováním. Poláci něco melou ve stylu přípitku – a dávají kolovat flašu. Ty vole – podle chuti je v tom zas pivo. Tak to moc nevymysleli. Ještě, že máme svoje zásoby. Ujímám se iniciativy a trávím je postupně mojí slivovicí. Někteří nastavují kalíšek i třikrát – třeba náš italský kámoš Boston (neumí jinak než italsky ani slovo, ale o kalíšek slivovice si umí říct bravurně).

Hlavním bodem programu je dnes AC+DC revival. Kluci se snaží, zpěvák statečně vříská, vizuální stránka ok, s notama je to horší. Ale randálu dost a všichni jsou nadšení, protože snahu my umíme ocenit.

Měl jsem obavu, aby si „Angus“ nezadřel třísku. A jeho skákání po XJR u pódia bylo taky dost riskantní:

Jak jinak, večer končí u našich chatek, tentokrát přišli Poláci, tak se zase statečně leje, ale já mám dost a jdu spát. Raďas s Baronem to prý vydrželi až do svítání. No jo, Raďas chápu, ten do sebe lije celý večer energeťáky s Jágrem – ale Baron?!? už vím – ten je hyperaktivní od přírody. Na to, že chce jet ve čtvrtek dom si tedy věří…. (víš, že Raďasovi někdy nejde odmítnout)

A propo – jak to vypadá s originálním italským Diegem? Není tu, bo před rokem měl v Polsku průser a zakázali mu tu řídit. Byl na oslavě za nějakými děvčaty, ožral se a vyboural. Půl roku potom to samé v Itálii s fotrovým Mercedesem…. Tak prej má teď jiné starosti.

No a co naše kámoška Lorenza? Zhubla 15 kg, nějaká zdravodní potíž – ale prej už je ok, to je dobře, bo pařit se jí moc nechtělo….

A jak zpět do Česka?

Poměrně hodně účastníků hodlá zítra, tedy ve čtvrtek valit k domovu. Nechápu – dojet v pátek nebo v sobotu mi přijde nastejno. Akorát si ubereš jeden den skvělé dovolené…..

 

Čtvrtek

V 9 jdu na snídani a skutečně – Čorňa mává z odjíždějící motorky, Mára už má naloženo a další parta – Jonatán, Pedros, Kociáni a Luky už se balí. Za chvíli se probírá Baron a nosí věci na motorku. Pro jistotu dostane fouknout, má tam ještě jedno promile, takže po mírném nátlaku mění plány. Nedočkavci mizí a já jdu s Baronem a Ivem na pivo. Mrožík s Raďasem mají půlnoc (bo si tak v noci chrápal, že jsme se vůbec nevyspali) 🙂

Dnešní den volíme jako čistě relaxační, s vysedáváním na zahrádce a rozmlouváním o důležitých věcech. K večeru si k nám sedá (tedy přijíždí na vozíčku) náčelník všech Eurofestů, Martin Buckley a kecáme o všem možném.

Probrali jsme mj. plány na příští srazy – takže příští Eurofest je rozhodnut – bude to znovu Chorvatsko, potom další rok na 99% Slovensko, a probírali jsme taky, kdy bude Anglie – tam bychom rádi viděli Man, takže jsme s UK Euronáčelníkem probírali, jak to tam chodí. Týden, kdy jsou tam závody, je extrémně drahý, ale udělat sraz na pevnině s jednodenním výletem a poježděním po trati závodu by asi nebyl problém….. OK, budeme ladit na příštích srazech.

Blíže je pro nás to Slovensko, kde místní vůdce Miro nabídl znalost terénu a já s Mrožíkem organizační dovednosti…. Takže – pánové a dámy, máme / máte se na co těšit….

 

Trocha statistiky – na letošním srazu se sjelo cca 150 motorek, lidí o něco víc, největší skupina byla z DE – cca 70 účastníků. Je to všechno fajn parta z Berlína, klub XJR STAMMTISCH, takže ti to měli blízko.

Tedy zastoupeny byly tentokrát země: Anglie, Holandsko, Německo, Itálie, Polsko, Rusko, Česko a Slovensko (a jeden poloviční Maďar…….hádejte kdo….) (malá nápověda: energeťácký Majster cukrář)

Vesměs staré známé tváře (nakonec jako na našich srazech) ….. mládežníci málo, až na výjimky –  tahle partička holanďanů byla zajímavá. Ten jejich „Diego“ měl ten svůj Rat-bajk ověšený vším na co si vzpomeneš (potkali jsme je i na dálnici – a do 150ti zkoušeli dokonce stíhat….)

Pátek

Dnešek je dnem loučení a přesunu zpět do vlasti. První vyjíždí Ivo s Baronem a pak se trousíme ostatní. Samozřejmě až po rozloučení s kolegy ze světa….

Rychlá rota jede spolu až do chvíle, kdy se ujímá vedení Raďas (a jeho čínská navigace). Jak už jsem popisoval minule, v ten moment se téměř okamžitě trháme, tentokrát ujíždí mistr sám jiným směrem než zbytek party cca 200 km před hranicemi. OK – jeho volba je rozdílná od Jirky, který jede druhý, já tedy volím rači jízdu za doktorem než za Raďasem – kupodivu mi ještě zůstal pud sebezáchovy…. (a Mrožík už Raďase ani neviděl, takže se připojil ke skupině),

Šílené zácpy nějak projedeme a kolem 6té večer projíždíme naše hranice. A protože jsme po 600 km unavení – nemíříme směr Zlín, ale směr Havířov – k panu Krtkovi.

Za půl hoďky jsme tam, bleskově shazujeme propocené hadry a usedáme k vychlazené desítce Radegast. Čeká nás tu celý soudek (no celý….to už asi ne, bo Zbyňa narážel už po poledni) a kus flákoty na gril.

Skvělý týden končíme nádhernou grilovačkou a posledním dlouhým kouřem….

Kurva kamarádi – mám vás rád…. (aj já, kurva) 🙂

Něco k ježdění po Polsce

Přátelé – čekali jsme horší věci…

Cesty – no jak bylo řečeno, Polsko je jedna velká dědina, fakt hustě osídlené, a skoro furt je omezená rychlost na 50 nebo 70, takže nuda – pokud to tedy nenásobíš dvěma jako my…. Kvalita lepší než u nás – až na vyloženě malé cestičky III. třídy, na které jsme taky narazili, a asfaltem nakonzervovali motorky….

Policajti – nikde, za celý týden jsem je viděl stát jednou na konci dědiny – a to asi chrápali, protože jsme proletěli bez povšimnutí.

Řidiči – největší šok. Min.50% když vidí v zrcátku motorku okamžitě zajíždí na pravou stranu, až se bojíš, že sjedou z cesty. A to včetně kamionů. Na české poměry neuvěřitelné! Za 3000 km jen jeden závodník v Grand Cherokee, ale ten to po 20 km naštěstí vzdal. Takže ok, řekl bych daleko větší respekt než u nás…..Nechápeš.

Ropa – podobné benzinky, ceny jak u nás. Vybavení mají i pro Jonatána:

Jídlo – ceny lepší, porce větší….. Zde příklad – bufáč u benzinky na dálnici:

Okurková polévka (vynikající) + přírodní řízek (resp. 2 řízky) z prasečiny, to vše za 20 PLN!

A když se chceš prásknou přes kapsu (nebo jsi právník), tak si dáš kolínko, a máš to za 30 PLN.

Vážení ….. exkluzives!

 

SHRNUTO A PODTRŽENO:

Super výlet, za super prachy, a hlavně …. SE SUPER PARTOU !!!

Máme zase nabité baterky na rok dopředu a nezbývá než se těšit na další Eurofest v Chorvatsku. Ten první byl skvělý – a druhý bude určitě ještě lepší. Takže si blokujte první týden v červnu – a těším se, že vás tam znovu uvidím !!! Zavčas budu informovat.

Mějte se – a kolama k zemi !!!

Čus Bezďa (a Mrožík) 🙂 🙂